Patrně nejviditelnějším rozdílem je poloha věřících. Zatímco u nás lze zaujímat hned tři pozice (ve stoje, v sedě a v kleče), v Indii si mnohdy vystačíte jen s jednou jedinou. Tou univerzální, tzv. tureckým sedem. Klasické lavice jsou obvyklé jen ve starších kostelech z koloniální doby a ve většině křesťanských chrámů je vůbec nenajdete. Není to ale nic pobuřujícího, naopak je to zcela běžné, ostatně podle východní tradice je turecký sed jeden z předpokladů navození duchovní atmosféry.
Další významný rozdíl tkví na poli hudebním: během mše se obvykle nepoužívá žádný nástroj. Indové sice rádi zpívají, ale vystačí si i bez doprovodu, protože jsou sami o sobě dost temperamentní. V kostelech většinou nejsou varhany ani kytary, protože i ty jsou pro místní kulturu chápány jako něco cizího. Další nezanedbatelný důvod je ekonomický, protože hudební aparatura s sebou obnáší nutnost vynakládat dodatečné finance, jichž se mnohdy nedostává.
Pozdravení pokoje neprobíhá vzájemným stiskem ruky, jako je tomu u nás. Odehrává se docela jiným způsobem: v daný okamžik si před obličejem sepnete ruce a mírně se ukloníte hlavou. Úklona je nejprve směrem k oltáři, následně se všichni uklánějí kolem sebe. Protože to všichni dělají zároveň, málokdy se s lidmi okolo podaří udržet oční kontakt. Ten ale máte možnost navázat ještě před vchodem, kde je obvykle tlačenice o nejlepší odkládací místa pro vyzutou obuv. Ano, jedná se o tentýž zvyk, který si našinec automaticky spojí s islámskými mešitami. V Indii je to více než praktické, veškerý nepořádek z prašných (či naopak blátivých) ulic zůstane venku. V některých kostelích jsou také oddělené prostory pro obě pohlaví. Ženy i muži mají separátně vyhrazené sekce, což s ohledem na aktuální události v Indii asi nikoho nepřekvapí.
A ještě jedna věc: funkci kadidla spolehlivě obstarávají vonné tyčinky. Podívat se na ně můžete například v naší fotogalerii.