Česky   English

Mezi smogem a extrémní chudobou

16.1.2017

Mezi smogem a extrémní chudobou Smysluplná charitativní práce vychází ze znalosti místního prostředí a je nutné ji pravidelně kontrolovat. Proto se snažíme alespoň jednou ročně vidět na vlastní oči, jak se projekty vyvíjí. Díky oslavě 10 let existence nemocnice v Pulpahari se s námi do Indie v lednu 2016 vypravil biskup Jan Vokál a jako jeho doprovod jeho bývalý sekretář Petr Suchomel. Následuje text o tom, jak na něj cesta zapůsobila.

 

Nejsem lékař, ale vím, že tenhle muž na hadrovém lehátku ještě dnes umře. O každý nádech se pere s ochablými svaly a dítě, které ho drží za ruku, mu žádnou sílu nepřidá. Brzy bude skromný venkovský pohřeb. Ze státní nemocnice táta neodejde pěšky. Lékaři odevzdají rodině jeho tělo zabalené v dece a řeknou: Dělejte si s ním, co chcete. Muž je vychrtlý na kost, vypadá na sedmdesát, ale může mu být klidně sedmatřicet. Zřejmě nikdy nejedl to, čemu Evropané přezdívají vyvážená strava, od narození dýchá vzduch plný prachu a olova, místo, kde žil, nepřipomíná dům. Dnes zřejmě umře nikoli proto, že by jeho choroba byla vzácná, nýbrž proto, že mu nikdo nepomůže.

Státní nemocnice ve východoindickém Midnapore slouží zčásti jako třídírna lidí. Doktoři, kteří tady pracují, mají často vlastní soukromé kliniky. Kdo zaplatí, pokračuje tam. Kdo peníze nemá, zůstává v prostředí, pro něž se těžko hledá příhodnější výraz než chodba smrti. 
Desítky, možná stovky lidí, kteří tady vedle sebe leží mezi odpadky, zbytky jídla a skvrnami zaschlé krve, by v Evropě musely být na sterilní „jipce“ s pípajícími přístroji. Tady jim u hlavy sténá další pacient a u nohou často sedí příbuzní. Je poledne, a tak jim přímo na lehátkách připravují oběd. Z domova přinesenou rýži, zeleninu do ní míchají rukama. Je leden, v horkém létě, kdy se zvlášť daří chorobám, se prý lehátka táhnou i podél schodů. 
Česko-indická nemocnice sv. Josefa v Pulpahari stojí jen několik kilometrů odtud a péče o pacienty je tam i díky českým dárcům nesrovnatelná s bídou státní nemocnice. Je čistá, pacienti leží v menších pokojích, obsluhují je řeholnice. Operuje se na sále s moderními přístroji, které byste v chodbě smrti hledali marně. Protože však církevní špitál nemá pozemky v centru města, stará se hlavně o nemocné, jež tam příbuzní dokážou dopravit autem. I přes nedávné rozšíření má navíc mnohem menší kapacitu než otřískaná kasárenská chodba pod správou úřadů.
Návštěva veřejného špitálu je nejen připomínkou toho, proč je tady tak potřebná pomoc z ciziny. Je zároveň jakousi pečetí zdejší bídy, na kterou se návštěvník nedokáže připravit ani při studiu těch nejchytřejších bedekrů.
 
Žije, kdo sedí na silnici
Nad nedalekou Kalkatou svítá, ale místní si to zatím jen domýšlejí. Pohled na slunce jim zakrývá nesnesitelný smog pětimilionového města, jež nikdy neslyšelo o světových ekologických summitech. Ti nejchudší se však kouři nebrání: hadrové chýše si naopak stavějí co nejblíže rušné silnici, po níž se bez řádu a za stálého troubení řítí auta, prastaré autobusy bez oken, motorky, benzinové i ručně tažené rikšy. Má se tu jezdit vlevo jako v Anglii, ale vlevo se tu nejezdí, vlevo se auta nanejvýš vyhýbají vteřinu před čelním střetem. Vpravo i vlevo stojí chýše a po obou stranách by se cizinec bál projít. Pro lidi z chatrčí je to však přijatelná cena: na oplátku jsou v centru dění. Žije se tady na silnici. 
Svítá a místní se vyklánějí z přístřešků, aby si u výpustí z vodovodů vyčistili zuby, vyprali prádlo, někteří se mydlí, lijí si na hlavu vodu z kýblů. Cizinec čeká, odkud vyběhne režisér a celý ten spektákl stopne jako málo uvěřitelný. Režisér nevyběhne, zpoza rohu se místo něho vykutálí stovky dalších živých obrazů. Ve městě žije na každém čtverečním kilometru třicet tisíc lidí; v Praze jsou to dva tisíce. A tady se přece žije na silnici.
Návštěva chudinského slumu a také kolonie pro nemocné leprou se oproti cestě běžnou ulicí periferie nakonec ukáže být poklidnějším zážitkem. V ghettech platí alespoň nějaký řád. Opět proto, že tam proudí zahraniční pomoc a naštěstí to není pomoc ve stylu: tady máte almužnu a spánembohem.
Organizace Seva Kendra, kterou podporují i čeští dárci, učí v kalkatském slumu odpovědnosti především místní teenagery. Stávají se z nich animátoři, sousedi je dobře znají, a proto jim důvěřují. Z bláta mají pozvedat hlavně zdejší děti. Rodiče už se novým kouskům nenaučí. 
Také kolonie malomocných mají vlastní správce. Kdo tam chce žít, musí například řádně uklízet. A je důvod chtít tam žít. Ač je dnes lepra dobře léčitelná, společenská jizva dál ulpívá nejen na vyléčených pacientech, ale i na jejich potomcích. V běžných vesnicích pro ně není místo, mají je za nečisté. A tak nás v kolonii vítá zástup veselých zdravých dětí. Nemocných kulturně, s nejistou budoucností.
 
V metropoli pýchy
Cesta do Indie a zpátky je dlouhá, pro Evropana často vede přes Dubaj, obchodní metropoli ropné velmoci. Město začalo růst uprostřed holé pouště Spojených arabských emirátů teprve před čtyřiceti lety jako demonstrace neposedného bohatství zdejších šejků. Vztyčili tady nejvyšší budovu světa, jež by sahala Sněžce do pasu, a další desítky mrakodrapů. Z novotou zářících silnic by se dalo jíst, průvodci se chlubí akvaparky s devadesáti kilometry toboganů, hotely, kde se za jediné přenocování platí milion korun, billboardy nabádají ke koupi bytů, k nimž kupec obdrží sportovní maserati coby pozornost. Jako by návštěvník bídy třetího světa měl na každé cestě domů projít očistným kontrastem.
Největší rozdíl však není v lesku a zámožnosti. Je v tom, že z ulic najednou zmizeli lidé. Žije se tady v drahých autech a město najednou vypadá, jako by zůstalo bez života. A když přece jen někoho potkáte, zarazí vás jeho bezbarvá tvář. Je pryč ona včerejší jiskra v očích lidí, kteří si čistí zuby v kanále a umírají na chodbách špitálů, ale radost i tíži zaprášeného života nesou společně, ve velmi těsné pospolitosti. 
Mezipřistání v hlavním městě světové pýchy je závěrečným znamením toho, že pomáhat neznamená vršit mince do rekordně vysokých komínků. Mince by měly především rozvazovat ruce těm, kdo jimi vracejí důstojnost člověku poníženému bídou. Kdo vyvedou trpícího z chodby smrti a nabídnou mu laskavou péči.
 
 
PETR SUCHOMEL
Autor je redaktorem MF DNES.
 

Sekce: Články   |   Tisk   |   Poslat článek známému

VÍTE, ŽE…

  • Likvidace lepry působila na více než 60 místech světa?
  • Pomáháme léčit lepru v zemích jakými jsou Indie, Libérie, Kolumbie a Tanzánie? Více naleznete ZDE.
  • Likvidace lepry pomáhá léčit lepru a tuberkulózu již přes 20 let?
  • 31. leden je Mezinárodní den pomoci malomocným?
  • Původce nákazy lepry (Mycobacterium leprae) objevil v roce 1874 norský mikrobiolog Hansen?
  • První zmínky o malomocenství pocházejí z Indie z období zhruba 1400 let před naším letopočtem, ale první písemně doložená lékařská zmínka je datována do období okolo roku 600 před Kristem?
  • Posledním místem v Evropě, kde jsou shromážděni a léčeni lidé nakaženi leprou, je vesnice Tichilesti, která se nachází v Rumunsku??
  • Až 95% populace má přirozenou imunitu proti onemocnění leprou?
  • Bacil tuberkulózy (Mycobacterium tuberculosis) objevil v roce 1882 Němec Robert Koch?
  • Od roku 1941 je lepra léčitelná?
  • V roce 1981 byla komisí WHO doporučena k léčbě lepry metoda Multidrug therapy (MDT), kdy se pacientům podává kombinace léků: dapson, rifampicin, chlofazimin?
  • Tuberkulóza nejčastěji postihuje plíce, ale může zasáhnout i jiné orgány?
  • Třetina lidí umírajících na AIDS umírá v důsledku infekce TBC?
  • K léčbě TBC se používá kombinace léků: isonazid, streptomycin, ethambutol, pyrazinamid a rifampicin?
  • Lepra a TBC mají velmi příbuznou sekvenci, protože jsou způsobovány bakteriemi rodu Mycobacterium.

Další zajímavosti

Pomáháte lidem v nouzi?

70% (338)

13% (66)

2% (13)

1% (5)

4% (24)

7% (36)


XML Sitemap  |  Mapa webu  |  Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

Likvidace lepry, Josefská 43/4, 118 00 Praha 1